Pohádky z abecedy 2 - Proč máme tvrdé a měkké I

13. března 2017 v 5:00 | Václav Deyl |  Zajímavosti
Druhá pohádka z knížky "Pohádky z abecedy" od Václava Deyla.

Publikováno se souhlasem autorů knihy.

PROČ MÁME TVRDÉ A MĚKKÉ I



Před dávnými a dávnými lety, když ještě stromy rostly kořenem vzhůru, ryby žily na pasekách a červi létali v povětří, bylo jen jediné i - měkké 'I'. Bohužel toto 'I' nebylo tak hodné jako jiná písmenka. Pradarebně se učilo a také nechtělo nic jíst. Nad vším ohrnovalo nos, hned chtělo usmažené chloupky z pijavého papíru, hned zase hrníček inkoustu na tvrdo, a když mu to maminka přinesla na stůl, chvilku se v tom ponimralo, dvakrát si zoblo a už vstávalo od jídla.

Maminka Abeceda s ním měla mnoho trápení. 'I' bylo stále maličké, skrčené a bylo stále nejhubenější a nejzelenější ze všech písmenek. "Ještě z toho onemocní, odvezou je do nemocnice a odtamtud možná i na hřbitov," naříkali rodiče.

Jednou byla už maminka tak rozzlobena, že řekla: "Kdyby tě někdo chtěl do služby, hned bych mu tě dala. Abys vědělo, jak je těžké vydělávat si chléb, a abys také někdy zakusilo skutečného hladu. Tam by ses naučilo jíst."

"A zrovna bych bylo rádo, kdybych bylo někde jinde ve službě a ne tady," řeklo vzdorovitě 'I'.

Vtom se otevřely dveře a do světnice vstoupila stařena s rancem na zádech. Prodávala plátno na zástěry, košile, šátky, vázanky i nitě a stužky. Sotva pozdravila, už spustila:

"Milostpaničko, zaslechla jsem oknem, že by odtud šel někdo do služby. Já bych tak někoho potřebovala, aby mi dělal doma pořádek, když jsem venku za obchodem."

"I to já jsem tak mluvila jen ze žertu," řekla maminka a rozpačitě se usmívala.

"AIe já doopravdy chci jít někam do služby," zarytě zase řeklo vzdorovité 'I'.

Maminka je ještě chtěla varovat, ale 'I' jinak nedalo, že půjde z domu a kdesi cosi. Že si umí samo chléb vydělat a však prý se uvidí, že se ostatní písmenka bez něho neobejdou.

Cizí stařena také mermomocí chtěla, aby maličké 'I' šlo hned s ní, a tak nakonec maminka Abeceda přikývla.

Stařena popadla 'I' za ruku, maminka mu rychle vstrčila do uzlíčku několik makových buchet, a než byste se dvakrát otočili, bylo 'I' i s babicí pryč.

Teprve nyní 'I' skutečně poznalo, co to znamená být u cizích lidí. Stařena je zavedla do hlubokého lesa, kde měla chaloupku. A tam slabé a maličké 'I' musilo nosit těžké džbery vody, řezat a štípat dříví, drhnout podlahu, poklízet dobytku, rýt na zahrádce a přitom dostalo sotva kousek suché kůrky k jídlu.

Bylo mu nedobře, velice nedobře. Začalo stonat, pobolívalo ho v zádech i ráno, když vstávalo, a večer se nemohlo už na nohou ani udržet. Přitom mělo stále hlad, až se mu dělaly před očima mžitky. Jednoho dne upadlo na dvoře a nemohlo ani vstát. Chudáček malý!

Stařena přiběhla, pěsti měla zaťaty a křičela :

"Tak ty nechceš, darebáku, dělat svou práci?" A jak byla v té zlosti, popadla slabounké 'I', a ani se mnoho nerozmýšlela, kam je má hodit. Nedaleko byla vyschlá studna, a jakmile ji zlá stařena spatřila, vhodila 'I' do ní.

Naštěstí rostlo dole ve studni trochu trávy a 'I' bylo tak lehounké, že se sneslo dolů jako peříčko a ani se mnoho neudeřilo. Horší bylo, že studna byla hluboká, její stěny hladké a 'I' se nemohlo vyškrábat nahoru.

Snad tam chudinka musí být na věky a musí zemřít hladem. Bylo sice doma neposlušné a zasloužilo si nějaký trest, ale umřít ve vyschlé studni bylo přece jen příliš.

Avšak nyní je tam musíme nechat a musíme se poohlédnout, co dělala maminka Abeceda.

Plakala. To nejdříve. Protože její dítě odešlo do světa s cizí stařenou a nevracelo se. Maminka tušila, že 'I' někde trpí, ale nevěděla, kde je, a nemohla mu proto pomoci. A když to dlouho trvalo, musila najít místo 'I' nové písmenko. Což kdyby se 'I' nevrátilo nikdy? Tak přišlo na svět 'Y'. Bylo pracovité, v jídle se nenimralo a zakrátko mělo svaly jako ze železa. Proto mu říkali tvrdé 'y'.

Zatím měkké 'I' sedělo na dně studny a přemýšlelo, jak by se dostalo ven. Prohlíželo si kapsy a našlo v nich jedno zrníčko máku. Však to bylo z těch buchet od maminky.

"Když je sním, budu mít už zase odpoledne hlad," řeklo si. A bylo mu líto malého makového zrníčka. Jak se tak na ně dívalo, vyskočilo najednou a vykřiklo : "Už to mám."

Zasadilo zrnečko máku a mák rostl a rostl a hnal se do výše. Tak to trvalo několik týdnů a po celou tu dobu musilo být 'I' na dně studny a mohlo přemýšlet, jak bylo doma neposlušné. Zatím však musilo jíst jen trávu, která rostla na dně studny.

Jednoho dne však mák vyrostl tak, že mu hlava přečnívala přes roubení studny. 'I' po něm tedy vyšplhalo hezky nahoru, vyskočilo na zem a uhánělo domů.

Pane, to měla maminka radost! A 'I' také. Teď slibovalo, že už bude vždycky poslušné - a také svůj slib dodrželo. Avšak od těch dob máme 'I' dvě. Jedno měkké a jedno tvrdé. A to měkké je dosud nejslabší a nejmenší ze všech písmenek. Na památku na mák, který je zachránil, nosí do dneška nad sebou namalované zrnečko máku.


Zítřejší pohádka se jmenuje "JAK PÍSMENKA VYHRÁLA"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Libby Libby | E-mail | Web | 13. března 2017 v 10:17 | Reagovat

Príma a poučné :-)

2 MarijaKes MarijaKes | 15. března 2017 v 6:02 | Reagovat

pěkný horor. :-D Naštěstí vše dobře dopadlo. :-)

3 Panda Panda | E-mail | Web | 16. března 2017 v 9:26 | Reagovat

[2]: Horor, haha :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama