Rozloučení s kočičkami

9. března 2017 v 5:00 |  Kočičky
Dnešní článek bude laděný smutně a je to poslední článek ze série o mých kočičkách z archivu. Děkuji návštěvníkům kteří se mnou sdíleli mé vzpomínky a umožnili mi se z nich "vypovídat". :-) Zde je celý můj kočičí příběh, který dlužím na vysvětlenou.

Bylo to koncem roku 1998 (v Rožnově), kdy má žena přišla s tím, že bychom mohli dostat koťátko. Jen musí ještě nějaký měsíc dorůst. Děti by měly radost, ale zřejmě myslela i na mě, protože jsem v té době začal mít problémy s depresemi. Když ho přinesla, byl to malý černobílý kocourek, který se batolil obyvákem. Dali jsme mu jméno Tomášek. Tady mu bylo asi rok:


Stal se velkým oblíbencem rodiny a všichni ho měli rádi a hráli si s ním. Děti do té doby měly jen jungarského křečka, nejdříve Ferdinku a pak Jerryho, toho měly současně s Tomáškem a tak byl Jerry oblíbeným zvířátkem Toma.

Bydleli jsme v paneláku a tak byl nuceně Tom panelákovou kočičkou. Občas ho sice děti vyvedly ven na vodítku, ale jinak byl stále zavřený v bytě a nemohl ven. Bylo mi ho líto, ale žena mě uklidňovala, že jiná alternativa by byla, že by ho původní majitelé jinak utopili.

Já sice pracoval doma a tak jsem byl s Tomáškem stále, ale přece jen nám ho bylo líto, že je sám a smutný. A tak, když mu byly dva roky, jsme se jednou rozhodli, že mu pořídíme kamaráda. V domku u manželčiny babičky se v té době narodilo koťátko a tak když trochu vyrostlo, stěhovalo se k nám. Byl to kocourek a dostal jméno Flíček.

Flíček se stal naším zlatíčkem a oblíbencem všech. Byl neuvěřitelně mazlivý. Každou chvíli si přišel pro pomazlení. S Tomem byli velcí kamarádi. Neustále se spolu honili, prali se, hráli si, zkoumali a spali k sobě přitulení jako dvě koťata. Pro všechny to byly velmi radostné časy.



Tato radostná doba trvala rok. Bohužel, pak nastal zlom, který nikdo nečekal. Tomášek s Flíčkem se zas honili bytem, prolétali jak střely (jak bylo u nich obvyklé). A najednou - Flíček ležel uprostřed předsíně, nehybný a natáhnutý na boku. Netušili jsme co se stalo. Nedýchal a srdce mu netlouklo. Zkoušeli jsme oživování co nás napadlo, včetně umělého dýchání. Ale už nevstal.

Byla to pro všechny velká tragédie. Ten večer jsme Flíčka pohřbili v krabici od bot na louce. Stále jsem to nedokázal přijmout. Ani jsem rodině nepřiznal, že druhý den ráno jsem se šel přesvědčit k hrobu, zda se skutečně ještě neprobudil, ale byla to myšlenka zoufalce. Probrečel jsem týden než jsem to tak nějak přijmul. Dokonce jsem se ptal lidí na internetu na rady, jak se s takovou ztrátou vyrovnat. Podle rad jsem zkoušel i astrální cestování, abych si s Flíčkem mohl ještě posmrtně promluvit. Ale i po letech je ta rána stále bolestivá. Nevíme proč zemřel, ale časem jsem přišel na hypotézu, že Flíček velmi miloval kuřecí kosti a my tehdy ještě nevěděli že to kočky nesmí jíst, tak zřejmě se mu jehlička z kosti zabodla do srdce.

Ztrátu nesl velmi těžce i Tomášek. Zřejmě nechápal co se stalo, ale myslím že mu Flíček chyběl nejvíce ze všech. Tomášek byl od nás naučený volat Flíčka jménem - jeho mňouknutí znělo podobně jako když voláme "Flíčku!" Mimochodem, je to jen pověra že kočky neumí mluvit. Tom uměl napodobovat některá slova, např. uměl dobře vyslovovat "můra" a říkal tak všemu létajícímu hmyzu.

Po Flíčkově smrti Tomášek neustále bloudil bytem a volal Flíčka. Smutně polehával a bylo vidět, že je mu moc smutno. Bylo nám ho moc líto. Tak jsme se jednoho dne rozhodli mu Flíčka nahradit. Od manželčiny babičky jsme přivezli kočičku, Micinku.

Ovšem vše dopadlo zcela jinak než bychom si přáli. Tomášek s Micinkou se nikdy nezkamarádili. Možná proto, že Micinka byla holka, a možná proto, že Tomášek stále velmi smutnil po Flíčkovi. Ze začátku na sebe velmi prskali. Trvalo týden než dokázali spolu tak nějak být, ale stejně si nehráli.

Ale co byl větší problém - Micinka nám začala močit po celém bytě. Necítila se u nás dobře a vadil jí Tom, tak si území značkovala. A dokonce pak začal močit i Tom. Ještě bych to zkoušel dál, ale žena už ztratila trpělivost. A tak Micinka po pár týdnech putovala zase zpátky tam, odkud jsme ji přivezli, tedy zpět na babiččin dvorek.

U nás život pokračoval dál. Tomášek byl i nadále smutný a i u nás bylo celkově neveselo. Netrvalo dlouho a přišla další rána. Občas jsme mívali otevřené okno, Tomášek v něm někdy seděl a koukal ven, samozřejmě pod naším dozorem. Bydleli jsme v přízemí. Stalo se ten den, že Tomášek seskočil z okna ven na trávu. Což někdy dřív už také udělal, ale hned vyskočil zas zpátky (venku se bál) nebo jsme pro něj šli. Ale tentokrát se rozběhl podél zdi pryč. Hned jsem běžel za ním ven, ale nikde jsem ho neviděl. A to bylo naposledy, co jsem Tomáška viděl. Obcházel jsem celé sídliště, prohledával sklepy a různá možná zákoutí, volal, ale marně.

Následující týdny jsem Tomáška usilovně hledal. Procházel jsem Rožnov i celé okolí, volal a hledal Tomáška, ale vše bylo marné. Netuším co se s ním mohlo stát, kde skončil. Trvalo dlouho, než jsem to vzdal a s jeho ztrátou se smířil. Domnívám se, že byl tak smutný, že se rozhodl jít Flíčka hledat.

Žena chtěla rodině nahradit ztrátu, a tak po 2 měsících jsme měli do rodiny nový přírustek - jorkšír Puňťa.

Já moc pejsky nemusím, moc jim nerozumím (jsem spíš kočičí) a tak měl Puňťa u mě naopak spíš opačný účinek. Všechno to dohromady, radost a pak ztráta z kočiček, bylo posledním impulsem k tomu, že jsem odešel od rodiny i já a rozvedl se. Ale jsem kočičkám za to vděčný, že mi do života přinesly radost i smutek, pomohly mi můj život od základů změnit a pokračovat další životní etapou. Bez jejich oběti bych se k tak závažnému kroku nejspíš neodhodlal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iva Iva | 9. března 2017 v 7:34 | Reagovat

Smutek patří k životu a jen fajn, když člověk dokáže sdílet i bolestivé vzpomínky. Když jsem byla malá, tak jsem často slýchávala, ať na smutné věci nemyslím. No jo, jenomže ony ty pocity stejně po čase chtějí ven. Lidé jsou často v rozpacích a neví jak na smutné příběhy druhých reagovat. Ani já vlastně nevím co napsat, tak snad jen: DĚKUJI Ti za sdílení, za super fotky, za vtipné komentáře a hlavně za to, že jsi psal otevřeně i o svých pocitech smutku a bolesti.

2 Panda Panda | E-mail | Web | 9. března 2017 v 7:54 | Reagovat

[1]: Nemyslet na smutné věci - jo to je jedna velká chyba co lidi dělávají. Potlačují, jenže ono to v paměti zůstává stále (v podvědomí) a pak to působí jako jed na psychiku, přestože si člověk na to vědomě nevzpomíná. Přijdou zdravotní problémy (na jejichž počátku stojí psychika) a pak je potřeba terapie, aby se vzpomínky vybavily a člověk je mohlo konečně vědomě zpracovat a tím svou nemocnou psychiku (i tělo) vyléčil. Podobná tragédie je vidět např. i v TV v dětských pořadech - děti jsou smutné a tak přijde klaun, aby je rozveselil (=nejhrubší chyba, vůbec se neuvažuje PROČ jsou smutné a jen se zabaví aby důvody potlačily).

3 Libby Libby | E-mail | Web | 9. března 2017 v 8:55 | Reagovat

Dnes to bylo moc smutné, ale znám takové pocity, když se člověk loučí s micinkou :-( Já se něco nabrečela za každou kočičkou v živé paměti mám Míšu I. Taky jsem se šla ráno dívat k hrobečku, přesně jako Ty a bohužel nic :-( Včera jsem hrabala zahradu a jak jsem šla okolo, vždycky jsem mu něco hezkého řekla :-) Už je to rok a půl a furt to bolí, ještě že mám ty ostatní kožušky, bez koček bych asi nemohla existovat :-) Kdysi jsme měli jenom jednoho kocoura a jak se toulal a nebyl i tři dny doma, vždycky jsem říkávala, že mám absťák na kožušky :-D Dobře si udělal, že si se z toho vypsal i to smutné patří k životu ;-) Budu se těšit na další články, však ty zase něco zajímavého vymyslíš :-)

4 Panda Panda | E-mail | Web | 9. března 2017 v 9:03 | Reagovat

[3]: Děkuji! :-) Nejen za slova, ale i za všechno sdílení. Proč máme rádi (a potřebujeme) kočičky - myslím si že v psychice máme nějakou mezeru, něco je tam ještě špatně, a to nám kočičky zalepují. Nahrazují nám nějaké chybějící místo, jen zatím nevím co to je (možná pocit nedostatku lásky?). Ale to je jedno, není třeba životu plně rozumět, život si už sám všechno zařídí tak jak je potřeba.

5 Libby Libby | E-mail | Web | 9. března 2017 v 9:07 | Reagovat

Mluvíš mi z duše,je to tak ... :-)

6 Lukas Lukas | Web | 9. března 2017 v 11:09 | Reagovat

akorát je mi trochu zvláštní, že by jen zvířátko bylo důvodem k rozvodu ? Rád bych věděl, co jiného vedlo k opuštění rodiny (Vámi) ? Smím-li vědět. :-|

7 Panda Panda | E-mail | Web | 9. března 2017 v 11:23 | Reagovat

[6]: Ne, samozřejmě to nebyl důvod, jen jedna z posledních kapek která tomu pomohla a události rozhýbala. Důvody se nedají moc rozebírat na otevřeném internetu, ale zhruba že se ženou jsme si už moc nerozuměli a odcizili se. Bývá častý interval asi 20 let, kdy partneři vychovají potomky, ale za tu dobu se tak zásadně změní, že už si navzájem přestanou být oporou, ale stanou se jeden druhému přítěží v dalším osobním vývoji a je pak dobré odpoutat se a jít každý svou cestou.

8 Lukas Lukas | Web | 9. března 2017 v 12:07 | Reagovat

[7]: ano, to je politování-hodné :-|

9 Panda Panda | E-mail | Web | 9. března 2017 v 12:11 | Reagovat

[8]: Ani ne, to je vývoj, změna. Změna je život, stagnace je smrt. Na svět jsme nepřišli proto, abychom žili v ráji (stagnace v božském nevědomí), ale abychom se vyvíjeli a měnili (hořké jablko poznání, ale my to poznání chceme).

10 Lukáš Lukáš | Web | 9. března 2017 v 13:27 | Reagovat

[9]: tak vývoj s různými změnami by byl možný i v případě zachování manželství. Ale rozumím.

11 Zdenka Zdenka | Web | 13. března 2017 v 8:48 | Reagovat

To je vážně hodně smutné, já už si bez koček nedokážu život představit, ale máme i psa :-)

12 Panda Panda | E-mail | Web | 13. března 2017 v 9:16 | Reagovat

[11]: Pes ještě jde když je to štěně, ale pak dospělý má už hrubou srst a celkově je takový jakýsi nepoddajný, není to ten správný hebký kožíšek který by se dal přimáčknout a "pomatlat". :-)

13 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. března 2017 v 19:52 | Reagovat

Máme dvě kočky- Mudlu černobílou 25.dubna bude mít  9 let a kocour Muf v tomtéž měsíci 8 let. Mohli jsme mít kočičky tři- Mufova sestřička však po  8 měsících svého života zemřela na FIP-kočičí nevyléčitelnou nemoc. Byli nalezenci na cestě, kde je chtěli "majitelé" přejet autem (jedno kotě přejeli ti dva se schovali do příkopu, kde je hledali))a jen díky tomu, že kolem jela paní-kočkomilka, auto odjelo a ta paní je našla a přivezla k nám. Muf dodnes hledá Žofinku, krásné tříbarevné kotě pod vanou a nesmíme koupelnu zavírat, on vyskočí na kliku a otevře. Ona se tam v poslední dny svého života schovávala, cítila asi brzký konec. Obrečela jsem ji a dodnes si vzpomínám, jak si hrála s proutkem a vrčela jako pejsek a Mudla s Mufem na ni koukali. Já jsem se smála. Ona přišla a koukaly se na mě dvě očička, čumáček měla jako panenka. Však ji mám na blogu kdysi dávno vyfocenou.

14 Panda Panda | E-mail | Web | 17. března 2017 v 20:33 | Reagovat

[13]: To je tak smutné. :-( Původní "majitelé" - to je strašné, to je až k nevíře že by byl někdo něčeho takového schopný.

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. března 2017 v 21:02 | Reagovat

[14]: Zřejmě se narodily a nemohli je už !udat", jinak si nedovedu vysvětlit, jak by se tam ta koťata dostala. Prý ti lidé vylezli z auta a zřejmě ty  dvě živé hledali, ale když dojížděla ta paní a zastavovala, tak honem nasedli do auta. Ona slyšela mňoukání z příkopu, tak je odchytla. Sama má několik koček, stará se ještě o další zvenku, které krmí. Však ona hledala tu zatoulanou kočku poslala emaily na zžnámé vč. mně a já jsem to dala na blog i facebook a ještě rozeslala svým blízkým známým, kteří bydlí u nás. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama